Upřímně řečeno, ani jsem nedoufal, že se k tomuto veskrze heroickému činu odhodlám, ale opak je pravdou. Ano vrátil jsem se na svou starou, vyčpělou stránku, abych ji resuscitoval. Omluvte však prosím lehčí chyby v gramatice, interpunkci, řádkování nebo mezernících, jelikož jsem v noci nespal a vidina souvislejšího hlavopatového textu zdá se mi vcelku nedosažitelná.
Přemýšlel jsem o tom, jak začít originálně, ale došlo mi, že to jednak mé současné psychické rozpoložení nedovoluje a za druhé, že je těžké vymyslet originální začátek na planetě s 6,5 mld. lidí. Vsadím tedy na osvědčené rekapitulační klišé, pro které mám za dobu své pětiměsíční tvůrčí odmlky motivů – a řeknu to na plno – požehnaně (někdo tu čekal spíš nasráno).
Nebudu se zaobírat maturitními večírky, neboť první byl můj, a jakýkoliv pokus o jeho převyprávění by dopadl stejně jako Harry Potter 6 s komentářem diváka, a ten druhý si nepamatuju, jenom vim, že sem tam – jak poznamenal přítomný kameraman – tancoval s nejhezčí dívkou v sále. Co se dělo po dvaadvacáté večerní zůstává mi záhadou, až na zběsilý lov balónku v rokli před pódiem, o kterém sem ve své opilecké pýše usoudil, že musí být můj.
K čemu bych se ale rád vyjádřil je maturita.
Maturita je jedna z nejblbějších věcí na světě po Teleshopingu a Volejte Vědmu. Stresujete se, potíte se, nevyspíte se. Pokud zrovna děláte cokoliv jiného, než že jak idiot zíráte do sešitu, dostaví se pocit viny a úzkosti a vy se okamžitě jmete popadnout sešit a tupě do něj čumět tři a půl hodiny, přičemž si na konci nepamatujete ani, jestli to náhodou nebyl předmět, ze kterého nematurujete.
Až vám někdo, kdo má maturitu bude řikat, jaká je to fraška, jak to dá každej levou zadní, jak se nemáte čeho bát, chopte se nejblizšího tupého kovového předmětu a elegantní ranou vedenou na zátylek, prosím, jeho moudrým radám udělejte přítrž.
Budete se bát. Budete mít strach. Nebudete toho umět polovinu. A co je nejhorší, budete vidět svoje kamarády, kteří odmaturovali, před vámi jásat a říkat vám jak se nemáte čeho bát, jak to zvládnete levou zadní. Dostáváme se do momentu, kdy místo slov necháváme mluvit tupý kovový předmět a spolužákovi malinko odložíme oslavu. Pokud si totiž vytáhnete otázku, která vám nesedí, můžete se jen modlit, že zkoušející profesor je natolik velkorysý, že vám odpustí ty čtyři/osm let vašeho idiotského chování vůči němu a neudělá z vás Lennyho po lobotomii.
Tolik k maturitě, zkoušky na kterou budete dřít minimálně dva týdny (a to brutálně) a po jejím splnění zjistíte, že má v dnešní společnosti váhu asi jako dámskej kriket.
A tady to dneska utnu, protože materiálu je dost, ale wall of text nikdo číst nebude. Příště o tom, ja se dá i z výborné kniží téměř hororové předlohy natočit film třídy Bé s nádechem teenagerské komedie.
