Přemýšlel jsem o tom, jak začít originálně, ale došlo mi, že to jednak mé současné psychické rozpoložení nedovoluje a za druhé, že je těžké vymyslet originální začátek na planetě s 6,5 mld. lidí. Vsadím tedy na osvědčené rekapitulační klišé, pro které mám za dobu své pětiměsíční tvůrčí odmlky motivů – a řeknu to na plno – požehnaně (někdo tu čekal spíš nasráno). 

Nebudu se zaobírat maturitními večírky, neboť první byl můj, a jakýkoliv pokus o jeho převyprávění by dopadl stejně jako Harry Potter 6 s komentářem diváka, a ten druhý si nepamatuju, jenom vim, že sem tam – jak poznamenal přítomný kameraman – tancoval s nejhezčí dívkou v sále. Co se dělo po dvaadvacáté večerní zůstává mi záhadou, až na zběsilý lov balónku v rokli před pódiem, o kterém sem ve své opilecké pýše usoudil, že musí být můj. 

K čemu bych se ale rád vyjádřil je maturita.

Maturita je jedna z nejblbějších věcí na světě po Teleshopingu a Volejte Vědmu. Stresujete se, potíte se, nevyspíte se. Pokud zrovna děláte cokoliv jiného, než že jak idiot zíráte do sešitu, dostaví se pocit viny a úzkosti a vy se okamžitě jmete popadnout sešit a tupě do něj čumět tři a půl hodiny, přičemž si na konci nepamatujete ani, jestli to náhodou nebyl předmět, ze kterého nematurujete.

Až vám někdo, kdo má maturitu bude řikat, jaká je to fraška, jak to dá každej levou zadní, jak se nemáte čeho bát, chopte se nejblizšího tupého kovového předmětu a elegantní ranou vedenou na zátylek, prosím, jeho moudrým radám udělejte přítrž. 

Budete se bát. Budete mít strach. Nebudete toho umět polovinu. A co je nejhorší, budete vidět svoje kamarády, kteří odmaturovali, před vámi jásat a říkat vám jak se nemáte čeho bát, jak to zvládnete levou zadní. Dostáváme se do momentu, kdy místo slov necháváme mluvit tupý kovový předmět a spolužákovi malinko odložíme oslavu. Pokud si totiž vytáhnete otázku, která vám nesedí, můžete se jen modlit, že zkoušející profesor je natolik velkorysý, že vám odpustí ty čtyři/osm let vašeho idiotského chování vůči němu a neudělá z vás Lennyho po lobotomii. 

Tolik k maturitě, zkoušky na kterou budete dřít minimálně dva týdny (a to brutálně) a po jejím splnění zjistíte, že má v dnešní společnosti váhu asi jako dámskej kriket.

A tady to dneska utnu, protože materiálu je dost, ale wall of text nikdo číst nebude. Příště o tom, ja se dá i z výborné kniží téměř hororové předlohy natočit film třídy Bé s nádechem teenagerské komedie.

Jak já to dělam?

Asi ze mě bude lesbička…

Začínám na sobě pozorovat velmi nepříjemný jev a to ten, že čím blíže je k maturitě, tím menší zájem o ní jevím. Nevim, zda je to způsobeno chorobným omýláním toho, že nás čeká maturita, ale tento důvod se mi zatím jeví jako nejpřijatelnější. Dalo by se to přirovnat asi k tomu, když si zapnete zprávy ze světa. Prvních deset minut bude nacpaných zprávami o atentátech, bombách, střelbách, bankrotech, tunelacích, vraždách, znásilněních, krádežích a o narozeních opic (vážně nemám rád vopice). Tenhle mix by člověka, který by s ním přišel do styku poprvé, naprosto psychicky zruinoval, dohnal by ho k alkoholu, drogám, sebevraždě a potom by se i on stal objektem televizního zpravodajství. Proč se tohle ale neděje? Jaktože dokážeme s krátkým povzdechnutím, s mrknutím oka a se sarkastickou poznámkou přecházet dvanáct mrtvých a 8 težce zraněných. Jaktože nás nevyvede z míry tři sta tisích mrtvých při tsunami? Proč se nehroutíme? Proč nejsme všichni na heroinu a absintu?

Na tohle mám taky teorii, i když ne tak veselou jako byla ta minulá. Teorii apatie.

Člověk byl podle mě obdařen něčím, co mu pomáhá přežít. Něčím, co má jen on a co je společností zavrhováno, ačkoliv, když jdeme do důsledku, drží to společnost stále ve stavu společnosti, a ne anarchie. Obranným mechanismem, který nás otupí ačkoliv si toho ve své otupělosti ani nejsem vědomi. Jsou to lidské špatné vlastnosti, a to hlavně dvě konkrétní – sobeckost a apatie.

V praxi to funguje tak, že vidíme-li zprávu o dvanácti mrtvých naprosto ji přecházíme nebo okamžitě po přečtení vypouštíme. Nebudete kvuli tomu v noci brečet, nebudete mít noční můru. Zítra si na to pradpěodobně ani nevzpomenete, ačkoliv je to zpráva nepochybně strašná. Tady zafungovala apatie. Těch mrtvých je přece „“"“"jenom“"“"“ pouze dvanáct, ne tisíce. Co ale když jsou jich ale opravdu tisíce? Tady funguje druhý stupeň lidské otupělosti – sobeckost. Můžete být jakkoliv dobrosrdeční, ohleduplní, cituplní a čehokolivplní, ale část vašeho já, ikdyž to neradí přiznáme, si řekne „hlavně, že se to nestalo mě“. A jdete číst jak se Lindsay Lohan zase sfetovala.

A tohle je přesně ten princip toho, proč mě maturita nechává relativně v klidovém stavu, ve stavu, kdy si říkám, že je času dost a kdy si říkám, že „když to udělal tamten“ tak já musim určitě. Myslim si, že podobné argumenty má asi každý. Ale co kdyby byla maturita tajná? Co kdybyste nevěděli, že vaše středoškolské studium bude zakončenou supertestem za všechny uplynulé roky? Co kdyby k vám lednu přišli a oznámili „za čtyři měsíce skládáte zkoušku, která může ovlivnit váš život na dlouhou dobu“ ? Vsadím se, že tenhle post bych tu teď nepsal. Seděl bych zabořen do materiálů pečlivě poskládaných v šanonech a opakoval bych si jaká témata jsou typická pro Lustiga.

Dobrou noc.